Zázrak na vodě aneb jak na sebe Cincibuch s Podrazilem zbyli

Olympijské příběhy
Olympijské příběhy
2 Minuty čtení
2 Minuty čtení

Někdy nás až vypjatá situace donutí hledat jiné cesty ke stejnému cíli. Ve chvíli, kdy se Ondřeji Synkovi s Jakubem Podrazilem nevydařilo mistroství Evropy ve Varese a jejich skifařské duo se rozpadlo, otevřely se nové dveře. „Nabízela se otázka, proč nedat šanci jiné kombinaci. Neměli jsme na to moc času, ale zkusit jsme to chtěli,“ popisuje třiadvacetiletý Jan Cincibuch, jak se jen pár měsíců před hrami v Tokiu zrodil olympijský dvojskif Podrazil - Cincibuch.

On sám v tu dobu jezdil na skifu, ale bez zkušeností na dvojsikfu rozhodně není. „Reprezentačně jsem na dvojskifu jezdil v juniorské kategorii s Edou Bezděkem. V roce 2015 jsme se stali juniorskými vicemistry Evropy v Račicích a na juniorském mistrovství světa v Riu ve stejném roce jsme brali čtvrté místo,“ popisuje. Teď v olympijské premiéře nastoupí po boku Jakuba, který se na hry probojoval už potřetí.

Na hry se dostane pouze 13 nejlepších dvojskifů. Není to omezeno věkem, váhou či čímkoliv jiným, jsou tam jen ti nejlepší z této disciplíny a není tam žádné „ale“!

Vypadá to, že jste si s Jakubem Podrazilem sedli na první dobrou, že?
Ve veslařském pojetí docela slušně hned od prvního tréninku a fajn si rozumíme i na břehu. Ve skupině s námi trénuje i lehký dvojskif, který už dlouhou dobu prokazuje vysokou kvalitu a konkurenceschopnost na světové scéně. Věděli jsme tedy, o kolik bychom měli být zhruba rychlejší, abychom i my měli šanci na úspěch. Během pár rychlých tréninku jsme pak pochopili, že by to mohlo fungovat.

Trénovat jste spolu začali v dubnu, v květnu jste si v dodatečné kvalifikaci vyjeli olympiádu. Jak to vnímáte?
Kvalifikace na olympijské hry je pro mě určitě mým největším dosavadním úspěchem. Dostane se tam pouze 13 nejlepších dvojskifů. Není to omezeno věkem, váhou či čímkoliv jiným, jsou tam jen ti nejlepší z této disciplíny a není tam žádné „ale“. Je to obrovská čest mezi ně teď patřit.

Je to takový malý zázrak. Můžete mít vůbec nějaká očekávání?
Žádná nemám. Jsme poslední z třinácti kvalifikovaných lodí a jsme tedy papírovými outsidery. Každá předjetá posádka tedy bude úspěchem. Jedeme tam předvést je své maximum a ukázat, jestli jsme v přípravě udělali dostatečný posun, abychom se mohli měřit s těmi úplně nejlepšími. Přeju si, abychom dojeli do cíle a byli sami se sebou a naším výkonem spokojeni.

Jak jste se k veslování vlastně dostal?
Objevil jsem ho, když jsem na podzim v roce 2009 nastoupil do primy na gymnázium do Berouna. Loděnice byla blízko školy a při veslování se přece sedí, tak jsem si řekl proč ne. Vesla a vody už jsem se pak nepustil a tím to vlastně všechno začalo. Čtyři roky jsem studoval v Berouně na gymnáziu Joachima Barranda a pak jsem přestoupil na gymnázium Jana Keplera do Prahy. S tím se do Prahy přesunulo i moje veslování.

Zlákalo vás, že se při veslování sedí? Jiné sporty vás nebavily?
V dětství jsem nějakou dobu hrál fotbal a jeden čas i tenis, nicméně bylo to sportování bez ambicí na nějaké výsledky, navíc ani na fotbal ani tenis jsem nebyl moc šikovný, takže z toho nakonec sešlo. Paradoxně, i když jsem ho v dětství hrál, tak fotbal nemám moc rád. Nejspíš to bude mít co do činění i s tím, že jsem v něm opravdu mizerný.

líbil se ti článek?