Právnička Linhartová: Rovné odměny ve sportu nemusí být stejné, rozdíl ale má mít důvod

Rovná příležitost
Rovná příležitost
4 Minuty čtení
4 Minuty čtení

O tom nemůže být pochyb. Odměny jsou pro každého sportovce zcela zásadní. „Financují z nich nejen svou přípravu, která zahrnuje tréninky, platy realizačního týmu nebo zajištění výživy, ale rovněž běžné náklady na život. Zároveň mnohdy představují jediné zajištění pro dobu po kariéře či v případě úrazu,“ říká Denisa Linhartová, právnička, bývalá sportovkyně a členka Komise rovných příležitostí ve sportu Českého olympijského výboru.

Navzdory důležitosti rovného odměňování je této problematice stále věnován nedostatek pozornosti ve veřejné debatě. „Bohužel je celé téma částí společnosti vnímáno jako kontroverzní. Mnohdy mám z různých vyjádření pocit, že v tom vidí jakési ohrožení mužského sportu. Tak to ale není,“ dodává Linhartová.

Rovné odměny ve sportu – co je stěžejním problémem v jejich dosažení?
Kdybych měla jmenovat dva základní, řekla bych nedostatek veřejné debaty a netransparentnost dat. Ve veřejné debatě vnímám jako největší problém špatný výklad pojmu „rovná odměna“. Spoustu lidí se domnívá, že rovná odměna je jedině taková, jejíž výše je shodná. Tedy že tenista i tenistka obdrží milion korun a vše ostatní už je špatně. Tak to ale není. V právním smyslu je rovná odměna i taková, která je rozdílná, ale pro rozdíl existují objektivní důvody.

Fotbalistky Nizozemí díky svým úspěchům získaly obrovskou podporu místních obyvatel a médií. Ta medializovala problematiku odměn, což vzbudilo zájem společnosti a za podpory ministra sportu vytvořili tlak na federaci.

Stěžejní tedy není stejná výše odměny, ale racionální důvod k jejímu rozdílu?
V podstatě ano. O rovnou odměnu tedy půjde i v případě, kdy je odměna tenisty milion korun a tenistky 800 tisíc, avšak pro 20% rozdíl existuje objektivní důvod. Většinou se bude jednat o důvody ekonomické. Abychom je však mohli posoudit, je třeba, aby ten, kdo odměnu poskytuje, transparentně informoval o svém hospodaření. To se však v drtivé většině případů neděje a případné diskriminační odměny je obtížné odhalit.

O rovném odměňování ve sportu jste napsala celou knihu, co vás k tomuto kroku přivedlo?
Původním záměrem vůbec nebyla kniha. Equal Pay jsem si vybrala jako téma pro svou diplomovou práci na Právnické fakultě UK, protože se jedná o téma z odborného hlediska nezpracované a chybí tu právní analýza. Teprve po jejím dokončení se ji rozhodlo vydat právní nakladatelství Leges, a tak z ní vznikla kniha.

Řešení existují

Zabýváte se v ní jak právní stránkou odměňování, tak i konkrétními příklady a možnými řešeními. Pro koho je podle vás určena a čemu by měla sloužit?
Primárně se jedná o práci odbornou, věřím však, že je přínosná i pro sportovní veřejnost. Sportovcům nabízí různá řešení, jak lze v případě nespokojenosti odměny řešit, a to nejen právně. Sportovní federace a kluby zde naopak najdou rady, jak nastavit vhodný systém odměňování a jaké kroky lze podniknout k celkovému zlepšení situace. Jejím cílem je poskytnout objektivní pohled na tematiku a zároveň poskytnout data a inspiraci všem koho téma zajímá.

Jaká řešení se tedy v tuto chvíli nabízejí?
Je jich spousty – dílčích i komplexních. Mezi dílčí lze zařadit například sdílení výše odměn mezi sportovci, bojkoty sportovkyň, soudní spory, zvýšení počtu žen ve vedoucích pozicích sportovních organizací či navýšení mediálního pokrytí ženského sportu. Historicky se tyto jednotlivé kroky pozitivně odrazily i na odměnách. Mezi komplexní řešení se řadí zejména změna systémů odměňování jednotlivých organizací, zavedení požadavku transparentnosti odměňování, změna národní legislativy, a hlavně celospolečenská debata.

Můžeme se v tomto směru inspirovat v zahraničí? Jsou nějaké příklady, které Vy považujete za správný vzor?
Pozitivních příkladů je spousta. Mezi mé oblíbené patří triatlon, který rovné odměny zavedl už v době vzniku federace. Za cennější nicméně považuji příklady federací, které se rovné odměny snaží zavést až nyní „za pochodu“. Mezi ty se řadí např. nizozemský fotbalový svaz či mezinárodní squashová federace. Ti vytvořili akční plány, pomocí kterých mají k rovným odměnám v následujících letech dojít, aniž by to ohrozilo finanční chod organizací.

V posledních letech téma rovného odměňování začíná více rezonovat médii i společností, vnímáte to jako posun kupředu?
Určitě. V konkrétních příkladech navíc už pomohlo k pozitivním změnám. Právě fotbalistky Nizozemí díky svým úspěchům získaly obrovskou podporu místních obyvatel a médií. Ta medializovala problematiku odměn, což vzbudilo zájem společnosti a za podpory ministra sportu vytvořili tlak na federaci, která souhlasila se změnou odměn. Podobná situace nastala i v Norsku, Austrálii či Spojených státech. Tlak společnosti a medializace tématu tak mají velkou sílu posouvat věci správným směrem.

Co byste si přála, aby společnost nebo i konkrétní instituce dělaly pro zlepšení rovného odměňování?
Vhodná by byla změna legislativy, která by pomohla vyřešit mnoho „sportovních“ otázek, včetně těch s odměnami souvisejících. To znamená například povahu pracovního poměru, cestovních náhrad, sociálního zabezpečení či daní. Na Slovensku mají od roku 2016 „zákon o športe“, který řeší alespoň základní otázky v oblasti sportu, takový zákon ale u nás dosud chybí. Hlavně bych si ale přála, aby se o tématu co nejvíce mluvilo v médiích a ve společnosti a zahájil se dialog mezi sportovci a sportovními organizacemi. Bude-li vůle ke změně, je hledání vhodného řešení až sekundární záležitostí.

Vrcholové sportovkyně po čtyřicítce. Té nejstarší v Tokiu je 66 let, hodlá přijet i na příští olympiádu
(01:56)
líbil se ti článek?