Mohutný obr s olympijským stříbrem se ohání kosou a pěstuje bio!
Pohyb mu stále dělá dobře na těle i na duši. Co na tom, že už se pohybuje ve věkové kategorii 65. Nejvíc mu vyhovují hodinové procházky. „Ale když mám čas, sednu si i na rotoped, nebo pobíhám kolem baráku. Teď na jaře je pořád co dělat,“ vypráví někdejší diskař Imrich Bugár, stříbrný medailista z her v Moskvě 1980. „Dva dny jsem čistil pozemek od větví a trávy. Byl jsem docela orosenej, než jsem to všechno nanosil do kontejneru.“
Ale smějete se, když o tom mluvíte. Asi to máte i trochu rád, ne?
Je to tak. Líbí se mi tyhle jarní práce po zimě. Těší mě, jak to všechno pučí, ptáci mi tady zpívají a říkám si: Ááá jaro je tady. Ještě se těším, že budu pokračovat na chalupě. Na Velikonoce jsem posbíral nějaké proutí a upletl dvě pomlázky. Jednu malou pro vnučku a jednu velkou pro mě. Vyšlehal jsem ty své ženské a bylo dobře.
Kromě toho pracujete ještě na Dukle a působíte také v Českém klubu olympioniků. Máte šanci se s ostatními sportovci potkat?
V současné době se s ostatními olympioniky nesetkáme, protože nemůžeme. Když je potřeba něco vyřídit, mailujeme si, nebo telefonujeme. Měli jsme mít v březnu ples, který jsme bohužel už podruhé museli zrušit. Je to škoda, protože olympionici se moc těšili. Jenže doba nám nedovolí ani malé setkání. Doufáme ale, že na podzim už budeme moct něco vymyslet.
Je na vás znát, že vám to setkávání se chybí…
Určitě. Setkávali jsme se jednou za rok na jaře, kdy býval ples. Na něj přijelo včetně rodinných příslušníků kolem 800 lidí, bývalých sportovců je tak 300. Na podzim jsme zase pořádali setkání klubu, kam dorazily zhruba dvě stovky lidí. Jednou či dvakrát do roka jsme se sešli a zavzpomínali. Pěkně jsme si popovídali, i o těch nemocech. (smích) Všichni se těší, až se zase budeme moct sejít. Máme hezké zážitky.
Kolikrát paní Dana Zátopková ples u cimbálu zavírala, právě takové setkání nám chybí.
Povídejte…
Kolikrát paní Dana Zátopková ples u cimbálu zavírala, právě takové setkání nám chybí. Příští rok už snad bude vše v pořádku a 25. března se potkáme. Termín už máme zarezervovaný. Je to vždy plus mínus kolem Josefa. Vždycky se sešlo hodně Pepíků, takže jsme spojili příjemné s užitečným. Každý olympionik, který se přihlásí má dva lístky zdarma. K tomu jim zajistíme občerstvení a oni z toho mají radost. Ale panáka si musí zaplatit sami! (smích)
Je to smích, co vás udržuje v téhle době v psychické pohodě?
Pomáhá mi, že si nedělám z ničeho těžkou hlavu. Snažím se věci brát tak, jak běží. Je dobré o tom moc nepřemýšlet, a naopak vymýšlet cokoliv, aby člověk nebyl sám a neměl moc času nad tím dumat. Prostě si pořád hledat nějakou prácičku, tím se nejlíp odreagujete. Já už se například těším, až vytáhnu kosu a budu sekat trávu na chalupě. (smích) To je takové odpočinkové. Budu taky sázet, i když mi tam toho moc neroste. Mám ale radost, když něco vypěstuju. Přijedu na chalupu a nemusím nic kupovat, uděláme si polívku, co zahrada dá. Z toho má radost. Nepoužívám chemikálie, pěstuju vlastně bio.
Ještě něco vám pomáhá k životní rovnováze?
Radost mi dělá taky vnučka, je to aktivní holka. Furt volá děda, děda, tomu neodoláte. Tak děda musí něco vymyslet. I kdyby nemohl, musí.
Máte nějakou radu, kterou byste lidem doporučil?
Nedívat se neustále na zprávy, na televizi, pro tělo i duši to není ono. Vždyť je to jenom o tom, kolik je mrtvých, nakažených, uzdravených. Hotová černá kronika, psychice to vůbec nepomáhá. Spíš si udělat nějakou procházku, vyčistit si hlavu, jít do přírody. A když třeba tolik nemůžete? I lehký aktivní pohyb prospěje. V našem věku je to právě ta hodinová procházka. Nebo si s někým podebatovat, ale ne pouze o nemocích, odreagovat se. Jasně, taky se podívám jednou za den na zprávy, to mi stačí. Mě ale zajímá hlavně počasí a sport. (smích)
Getty Images
Pokračovat pomocí Google
Pokračovat pomocí Facebooku
Pokračovat pomocí e-mailu