Moderátor Dan Stach: Z divoké vody odstartoval až ke hvězdám

Zlaté příběhy
Zlaté příběhy
8 Minut čtení
8 Minut čtení

Je jako houba. Nasává všemožné informace a vědomosti, a pak se ve studiu úplně vyždímá, aby divákům u obrazovek zprostředkoval co nejlepší zážitek. Moderátor České televize Daniel Stach na obrazovce exceluje a lidé ho obdivují, a těší se na další jeho vysílání. Za to, kde nyní je, vděčí i sportu. „Bez vodního slalomu bych nedělal to, co dělám dneska. Jsem si tím dost jistý,“ vypráví někdejší mládežnický reprezentant.

V jedenácti letech začínal na kanále v Českých Budějovicích. Jako vodní slalomář měl před sebou slibnou budoucnost a plánoval si, že vyhraje olympijské hry i mistrovství světa. Pak se ale v osmnácti letech rozhodl jít jinou cestou. K vodě a lidem kolem ní se však stále rád vrací.

Čím vás vodní slalom tak oslovil, že jste ho začal dělat závodně?

Dostal jsem se k němu díky tomu, že jsme s kamarády a další rodinou jezdili na tábor, kde nás právě zaujal vodní slalom. První začala jezdit moje sestra a já jsem se přidal v jedenácti letech. Dodneška mě na tom baví to samé. Taková ta svoboda, spojení s přírodou a parta lidí kolem vody, která je podle mě unikátní.

Proč jste se tedy rozhodl, že už nechcete pokračovat v dobře rozjeté sportovní kariéře?

Ještě ve čtrnácti letech jsem si plánoval, že čtyřikrát vyhraji olympiádu, osmkrát mistrovství světa a Evropy a k tomu pár Světových pohárů, ale pak jsem si uvědomil, že by mě to nebavilo. Nebavilo by mě chodit ráno na trénink, pak na regeneraci a odpoledne zase na trénink a na regeneraci. A další den to samé znova. Bavil mě trénink a být dvakrát denně na vodě, ale živit jsem se tím nechtěl. Proto jsem se rozhodl jít jinou cestou a šel jsem studovat. U vody jsem ale zůstal alespoň jako ten, který si jde občas zajezdit nebo komentovat závody.

Jak jste si užíval závody a ten adrenalin bojovat v kanále s divokou vodou mezi brankami?

Jsou lidé, kteří rádi trénují a neradi závodí. Já jsem rád trénoval i závodil. Mě to bavilo a vyhovovalo mi to. U vody je strašně krásné, že se tam člověk na rozdíl třeba od tenisu nepoměřuje s tím soupeřem. Není to jeden nebo druhý. Jedu svou jízdu, svůj závod a musím udělat maximum, co nejméně chyb. Poměřuji se tak se svými schopnostmi. Já se totiž nemohu poměřovat ani s tou vodou. Nemohu se snažit vodu přeprat, protože voda vždycky vyhraje. Ten kdo se pere s vodou, nevyhrává. Člověk takříkajíc bojuje sám se sebou a s tím, co dokáže a to mě na té vodě hrozně bavilo a vždycky se mi to líbilo i v těch závodech. Byla to čistě moje věc, jestli to zvládnu nebo nezvládnu, jestli udělám nějaké boty a prohraji nebo jestli pojedu dobrý závod, a když ho pojedu dostatečně dobře, tak i případně vyhraji.

Chodíte pravidelně na vodu, nebo už na to nemáte tolik času jako dříve?

Vzhledem k té pandemii, kdy jsem měl v televizi hodně práce, tak jsem to nestíhal. Ale třeba v roce 2019 jsem se dostával na vodu třikrát až čtyřikrát týdně. Loni už to bylo o chloupek míň kvůli pandemii, a pak jsem si ještě podvrtl kotník. Snažím se být ale na vodě co nejvíc, protože si u toho dobře odpočinu. Pro mě je to nejlepší možný relax.

Jak se cítíte, když se vrátíte zpět do loděnice mezi partu od vody?

Strašně dobře. Lidé u vody jsou naprosto unikátní a já je mám hrozně rád, protože tam člověk přijde a je to takový otevřený svět. Nikdo tam neřeší, jestli pracuji nebo nepracuji v televizi. Jsou to prostě kamarádi, kteří dělají vodu, a já ji taky dělám. Je to hrozně osvobozující. Z mojí zkušenosti vím, že jsou ti lidé féroví a vše si řeknou narovinu. Není tam žádná přetvářka a podlost. Je to podle mě sport, do kterého rodiče mohou chtít dát své děti. Tohle je sport, který se vám do života strašně moc hodí. To je moje osobní zkušenost. Bez toho, abych dělal vodní slalom, bych nedělal to, co dělám dneska. Jsem si tím dost jistý.

A co dal vodní slalom do života vám?

Jednak se umět rozhodovat, protože u vody se musí umět člověk rozhodovat velice rychle. Čas na rozhodnutí je jen zlomek sekundy. Voda se mění stejně tak i nájezd a člověk musí hned vše vyhodnotit. Pak se naučíte spolupráci. Když se bude člověk s tou vodou prát, tak prohraje. Člověk musí neustále přemýšlet. Voda není o tom, že se rozjedu a začnu to bušit a to co jsem si napádloval, mi bude stačit. Vůbec ne. Já na té vodě musím neustále přemýšlet, co budu dělat dál. Dalo mi to i nějakou pokoru. Když člověku trochu vyleze nos nahoru, tak ho ta voda strašně rychle srovná. Nafackuje mu zleva i zprava a člověk je hned hlavou dolů. A pak je tu ještě další důležitá věc…

Povídejte.

Velkou výhodou je, že u vody člověk najde lidi ze všech částí společnosti. Tam je vedle sebe univerzitní profesor a někdo, kdo sotva prolezl základní školu a není to vůbec žádný problém. Jsou kamarádi a jsou úplně v pohodě. To je do života taky hodně cenné. Nežít v nějaké bublině a iluzi světa, která je úplně odtržená od toho, co se ve světě reálně děje. Svět je totiž barevný a rozmanitý. Stejně tak i lidi u vody.

V televizi děláte rozhovory s nositeli Nobelovy ceny nebo komentujete živě start vesmírné rakety. Dá se to srovnat například se stresem při závodění na kanále?

Je to trošku jiný svět. Musím k tomu přistupovat trochu jinak. Ten stres je v něčem jiném. V obou dvou případech ale platí, že je obrovsky důležité se dobře připravit a umět s tím tlakem, který na člověka je, pracovat. Můj trenér mi vždycky říkal, že když jdeš na start, tak se musíš smát. A to dělám, i když jdu před kameru do studia. Navodíte si tím tu dobrou náladu a navíc si uvolníte svaly u čelisti, že se pak budete daleko lépe vyjadřovat. U vody jsem se naučil plně koncentrovat. Dostat se do takového tunelu  a soustředit se pouze na jednu věc. To používám i během rozhovorů nebo při živých vstupech.

Příprava na rozhovory musí být náročná, že? Jeden den máte ve studiu neurochirurga, za pár dní kvantového fyzika.

Je potřeba se nachystat a strávit tím dost času. Baví mě to, protože mě vždycky zajímala otázka proč. Vždycky mě zajímalo i jak ty věci fungují. Když se připravuji na vysílání, přistupuji k tomu tak, abych to, o čem se budeme bavit, dokázal popsat sám, i kdyby to můj host z nějakého důvodu prostě nepopsal dobře. Moje role je to dobře popsat divákovi.

Na který rozhovor nejraději vzpomínáte?

To se nedá takhle říct, ale například vesmírné vysílání ze stanice ISS byl naprostý unikát. To byl strašně silný zážitek. Mám z toho dvě fotografie. Na jedné se směji od ucha k uchu a další je focena asi o sekundu později a tam mám vážný výraz. Usmíval jsem se ve chvíli, kdy jsem věděl, že se spojení s vesmírnou stanicí povedlo. Ale hned jsem si uvědomil, že to nesmím zazdít. Pracoval na tom velký tým. Ten signál k nám letěl čtvrt milionu kilometrů a doputoval až k nám a teď je to na mně, abych to taky zvládnul. Jediné podstatné je to, co vidí divák.

Ale přeci jen máte v paměti ty emočně nejsilnější rozhovory.

Velice silné pro mě bylo i setkání s Natálii Gorbaněvskou, jednou z osmi statečných, která v srpnu 1968 protestovala proti okupaci Československa na Rudém náměstí. Paul Rusesabagina zase popisoval svou zkušenost, když ve Rwandě zachránil 1268 lidí před genocidou. Pak jsou ale i veselejší setkání. Například s Lukášem Krpálkem, který mě v průběhu vysílání házel přes záda.

Pro mě byl nezapomenutelný váš rozhovor s paní Věrou Čáslavskou. To byl velký zážitek.

Přiznávám, že tohle pro mě byl jeden z nejsilnějších rozhovorů. Paní Věry Čáslavské jsem si moc vážil nejen za to, co dokázala jako sportovkyně, ale hlavně za to, co udělala lidsky. Například to jedno otočení hlavy na stupních vítězů v Mexiku 1968, když začala hrát sovětská hymna, je dodnes strašně silné gesto. Její odvaha byla obrovská. Když k nám tehdy přišla, nabídl jsem jí, že může během vysílání sedět, protože přišla v relativně vysokých podpatcích. Ona se usmála a říkala, že to ustojí, protože je přeci gymnastka a smála se. A to i přesto, že už měla zdravotní těžkosti, které jí dávaly hodně zabrat. Dodnes mám, a budu mít, vystavený odznáček, který jsem od ní tehdy dostal.

Měl jste ve studiu velké osobnosti, hovořil jste s astronauty na vesmírné stanici. Máte ještě nějaký moderátorský sen, který si chcete splnit?

Upřímně přiznávám, že na tohle nedokážu odpovědět. Já ani nedokážu odpovědět na tu typickou otázku HR oddělení, které se ptá, kde se vidíte za pět let. Já chci být šťastný a zdravý a doufám, že se to povede. Jsou samozřejmě jména, která bych chtěl mít ve vysílání, třeba Elona Muska nebo čínského gymnastu, který byl velice úspěšný v začátcích kariéry, ale pak se propadl na úplné dno a kradl například v obchodě chleba. Jeho příběhu si všimli zahraniční novináři a on se díky tomu vrátil zpět do života. To je velice zajímavý příběh. Rád bych hovořil i s Davidem Attenboroughem. Bohužel jsme nestihli rozhovor s Stephenem Hawkingem. Tam to vypadalo velice nadějně, ale včas se nám nepodařilo k němu dostat, abychom ho mohli nabídnout divákům.

líbil se ti článek?