Judo je pro mě terapie. Dostanu do držky a jdu dál, říká Klammert (VIDEO)

Cesta za snem
Cesta za snem
4 Minuty čtení
4 Minuty čtení

Měl to být jen krátkodobá záležitost. Nakonec se z toho stala láska na celý život. K judu přivedl Davida Klammerta otec, aby sedmiletého syna, který se chtěl neustále prát, trochu zklidnil. Následně měl přejít na karate nebo box. „Judo mě ale tak moc pohltilo, že jsem u něj zůstal a jsem za to vděčný,“ říká šestadvacetiletý zápasník, který jede do Tokia na své první olympijské hry a nechce tam být jen do počtu.

V televizi jako prcek neustále koukal na akční filmy. Zápasil tak nejen před televizní obrazovkou, ale i s kamarády. „Táta usoudil, že nemůžu jít hned na tvrdé bojové sporty, a tak mě napřed dal na judo,“ prozrazuje Klammert, jak začala jeho pouť na žíněnkách.

Malý klučina najednou viděl, že když trénuje a sportu dává maximum, tak se mu to vrací a dokáže porážet i papírově silnější soupeře. „Musíte na sobě stále pracovat a to mě hrozně bavilo. Je to celoživotní kolotoč. Pořád se musíte zlepšovat, protože proti vám stojí někdo lepší a vy nesmíte usnout na vavřínech,“ říká šestadvacetiletý rodák z Kroměříže.

Mám rád judistickou bitku a nemám rád, když z toho někdo utíká. Chci si to rozdat na krev.

Zarputilý David tak neustále makal, aby byl lepší a lepší. „Nevadí mi tvrdá práce. Rád makám a dřu. Odmala jsem si přidával a dával si navíc. I proto jsem tam, kde jsem. Dokázal jsem tak předčít ty více talentované kluky než jsem byl já,“ upozorňuje Klammert, který podle svého trenéra Marcela Frenštátského nedá nikomu nic zadarmo.

„Jeho silná stránka je buldočí povaha, kdy jde za vítězstvím. Jde se tam porvat a nechá tam všechno. Ještě se hodně ukáže, protože má silnou hlavu. Moc mě na práci s ním motivuje jeho přístup a to, že tenhle sport máme oba tak strašně rádi,“ usmívá se Frenštátský.

Tyhle dva „spolubojovníky“ svedl dohromady osud. Když v září 2015 tragicky zemřel talentovaný judista Alexander Jurečka, kouč Frenštátský přišel o skvělého svěřence. Prázdné místo nakonec zaplnil právě David. „Byl tehdy mladý, ale sedli mu ty tréninky, které jsem měl připravené pro Sašu, a tak jsme to spolu zkusili.“

Pro Klammerta je Frenštátský nejen trenérem, ale i součástí rodiny. „Je to nejen můj kouč, ale i mentor. Už bohužel nemám rodiče a s někým chci řešit věci i mimo sport. A on je tu pro mě, když potřebuji poradit od někoho staršího a zkušenějšího.“

Právě se smrtí otce se judista špatně vyrovnával. Nakonec mu pomohl jeho milovaný sport. „Nejtěžší chvíle pro mě byla, když mi umíral táta. Pomáhalo mi víc a víc trénovat. Nic jiného pro mě neexistovalo. Trénoval jsem i třikrát až čtyřikrát denně. Věděl jsem, že to není dobré a že to neuregeneruji, ale dělalo mi to psychicky hodně dobře,“ vypráví Klammert, pro kterého bylo judo v tu chvíli ta nejlepší terapie.

„I v těžkých chvílích jsem nepřestal makat. Měsíc po tom, co mi zemřel táta, jsem dokázal vyhrát juniorský světový pohár. Od té doby jsem se dokázal prát s tou špičkou a kvalifikoval se na velké závody,“ říká bojovník David, který přesto v jednu chvíli přemýšlel, že s judem skončí. „Měl jsem období, kdy jsem prohrál asi sedm zápasů v řadě. Přemýšlel jsem, jestli na to mám nebo ne. Dokázal jsem to zlomit a od té doby jsem měl výbornou vlnu a dařilo se mi na velkých turnajích, kde jsem se pral o medaile.“

David Klammert
09. 04. 1994, Kroměříž
Judo

Výhodou Klammerta je, že se dokáže absolutně odprostiti od toho, kdo proti němu stojí na žíněnce. „Nezajímá mě jeho jméno, a jestli je to mistr světa. V ten moment, když jdeme proti sobě, tak je to pro mě rovnocenný soupeř. Má dvě nohy a dvě ruce. Je to stejný člověk jako já. Nevidím důvod, proč bych v tu chvíli, v ten den nemohl být lepší já.“

Taktika Davida je jasná. Soupeře se snaží vykolejit z jejich stylu a strhnout zápas na svou stranu. „Mám rád judistickou bitku a nemám rád, když z toho někdo utíká. Chci si to rozdat na krev,“ vzkazuje judista, jehož nejvíc naštve, když v danou chvíli na rivala na žíněnce nestačí. „Pak o tom přemýšlím, že jsem udělal tolik práce a nedokázal to přenést do výhry.“

Trenéra Frenštátského i po Davidově prohře potěší pohled na soupeře. „I když prohraje, tak vidím toho zápasníka ze světové špičky, jak sedí v rohu a má co dělat, aby to vydýchal, jak to byl těžký zápas.“

Judo je pro Klammerta druhá rodina. Je členem skvělé party v čele s olympijským vítězem Lukášem Krpálkem. „Nejvíc mi pomáhá právě Lukáš i tím, že mi dá do držky a vrátí mě tak zpět na zem. Je to pro mě nejlepší škola. On dokázal věci, které jsou skoro nemožné. Navíc je furt stejný a nezměnil se.“

Teď se stejně jako jeho velký vzor a kamarád okusí atmosféru olympijských her. „Olympiáda? Je to pro mě největší vrchol. Každý den ji mám posledních pět let v hlavě. Chci tam udělat maximum, aby na mě Česká republika byla hrdá,“ zdůrazňuje Klammert, který je životním optimistou.

„Myslím pozitivně a těžké chvíle dokážu přetavit v to dobré. V životě jsem si prošel nelehkými situacemi. I když vám život rozdá špatné karty, tak přesto s nimi jde vyhrát a žít s nimi skvělý život.“

David má obrovskou radost z toho, že se může živit tím, co dělá odmala. „Je to požehnání a pojedu, dokud to půjde. Moje práce je něco, co miluju a to je k nezaplacení. Dáte si do držky, ukloníte se a jdete dál.“

líbil se ti článek?