Hokejový bojovník Krejčí: Chci medaili. Vše ostatní je zklamání

Cesta za snem
Cesta za snem
4 Minuty čtení
4 Minuty čtení

Patnáct let nastupoval za bostonské medvědy v nejslavnější hokejové lize světa. Dávno předtím však Davida Krejčího v rodné zemi formovalo sledování Nagana a období zlatého hattricku. Proto pro něj jeden dres znamená přeci jenom něco víc. Ten reprezentační.

DAVID KREJČÍ | Bez medaile to bude zklamání
(06:24)

Na olomoucké základce místo učení raději sledoval olympijské hokejové semifinále a užíval si tehdejší jedinečnou atmosféru. Neuměl anglicky, ale i přesto tak trochu punkově odletěl do Kanady. Hokejista se toho nikdy nebál. A je to právě ono rozhodnutí jít do všeho naplno, které ho dostalo ke kýženému nároďáku a ještě dál.

„Reprezentace pro mě byla za mlada číslo jedna. Nagano a zlatý hattrick byly mé zlomové okamžiky, kdy jsem chtěl být hokejista, a hlavně na sebe dát ten repre dres,“ vypráví. A NHL? Tu bral jako nerealistický sen, stačila mu extraliga. Takové nenaplnění potenciálu by si ale hokejový svět na triko nevzal.

Na draftu si ho v osmnácti letech celkově z 63. pozice vybral Boston a útočník se vydal do juniorky v Kanadě i bez znalosti jazyka. „Nebylo to jednoduché, ale angličtina se dá naučit rychle. Byl tam se mnou ještě jeden Čech, Peťa Pohl, a do roku jsme se naučili mluvit docela dobře,“ popisuje prvotní strasti.

Po dvou letech se přesunul na farmu. Střílel jeden gól za druhým a coby nejproduktivnějšího hráče si ho Boston vytáhl na zkoušku do A týmu. „Tak jsem odehrál první zápas, ale bohužel jsem měl hned otřes mozku,“ vzpomíná na utkání proti Buffalu. „Tehdy byla liga trošičku jiná. Byli tam i siloví hráči a jeden si mě zrovna našel. Myslel jsem si, že je to můj konec v NHL.“

Reprezentovat svou zemi na mistrovství světa nebo na nějaké akci je jedna věc, ale být pod pěti kruhy, to je trošku o level výš.

Konec to nebyl. Naopak. Jednalo se o začátek jedné mimořádné loajálnosti vůči klubu.  V následující sezoně se do NHL probojoval rovnou z přípravného kempu a dres už v zámoří nikdy nezměnil. „Pro mě to byl vždycky Boston, tam nebyla žádná jiná varianta. Jsem moc rád, že mi tu šanci dali a doufám, že s mými výkony byli spokojení.“

Šance. Pro rodáka ze Šternberka je právě ona rozhodujícím faktorem. Znamená to štěstí? Být ve správný čas na správném místě? Předvádět neuvěřitelné výkony? „Musíš makat, hrát dobře a pak si tě nějaký skaut všimne. Ale tím ta práce nekončí. Po draftu teprve začíná. Musíš tu šanci chytit. A to nedokáže každý,“ vysvětluje. On to zvládl.

 Čtvrtfinále nestačí

 A přišel i dres se lvem na hrudi. „Po Naganu a zlatém hattricku jsem si myslel, že jak ho na sebe dám, tak mám zlatou medaili jasnou. Jak jsem byl starší, tak jsem pochopil, že to tak není,“ vypráví. Má za sebou tři mistrovství světa a hry ve Vancouveru a Soči. Cinklo to jen jednou, bronzově na šampionátu ve Finsku a Švédsku.

Olympijské hry pro něj znamenají hodně: „Reprezentovat svou zemi na mistrovství světa nebo na nějaké akci je jedna věc, ale být pod pěti kruhy, to je trošku o level výš.“ Cíl pro Peking má jasně stanovený: „Už jsem na pár olympiádách byl a pokaždé bez medaile, pokaždé čtvrtfinále. Když nebude medaile, tak je to z mé strany zklamání.“

DAVID KREJČÍ | Český Sidney Crosby
(02:05)

Hokej ale vždy bral především jako zábavu. „Strašně mě baví být na ledě, hrát zápasy pro fanoušky. Ale nejlepší je kamarádství v kabině. Ta parta je jeden z důvodů, proč hokej hraju. To máš kamarádství na celý život,“ vypráví centr s číslem 46.

I přesto jsou ale věci, s kterými se nesvěří ani svým parťákům. Například co ho definuje nebo jakým heslem se řídí. „Motto mám a vždy si ho před zápasem připomenu. Dřív jsem si ho dával i na hokejku, ale z jednoho důvodu už si ho tam nedávám. Nikdo ho neví a ani ho nikomu prozrazovat nebudu,“ tajemně popisuje.

David Krejčí
28. 04. 1986, Šternberk
Lední hokej

Ze spoluhráčů si udělal kamarády, z města v Massachusetts domov. V NHL v základní části odehrál 962 zápasů, nasbíral 730 kanadských bodů, osm sezon nastupoval jako asistent kapitána a dosáhl i na Stanley Cup. Měl vše a mohl pokračovat. On se toho vzdal.

Vzdal se komfortu létání letadlem na zápasy. Vzdal se desetitisícových arén, které ho fascinovaly každý jeden zápas. Vzdal se soukromých kuchařů, luxusních hotelů i profesionálního přístupu všech členů klubu i celé ligy. Jak typické. Buď všechno, nebo nic.

Tentokrát z toho vyšla vítězně rodina. Vrátil se do olomoucké plecharény a užívá si to. „Ještě jsem nezažil lepší atmosféru než tady doma. To bylo něco neskutečného,“ oživuje vzpomínky na zaplněný stadion. Chválou nešetří i v dalších aspektech: „Fakt mě překvapilo, jak kluci jdou na led a bez keců si odjezdí to, co mají.“

Trénují. Dřou. Nikdo nechce být slabým článkem. A už vůbec ne David Krejčí. Ani v extralize, ani v NHL, ani v národním týmu. Pětatřicetiletý tahoun jde do každého zápasu na ledě i mimo něj naplno. „Protože nevíš, co se může stát zítra,“ uzavírá.

líbil se ti článek?