Pavoučí muž i dobyvatel zatracených míst. To je lezecký superhrdina Ondra

Nemožné? To slovo pro něj jednoduše neexistuje. Lezec Adam Ondra neustále posouvá hranice lidských schopností. Podle brněnského rodáka se přepisují lezecké tabulky obtížnosti. To on diktuje, kde je momentální vrchol toho, co člověk ještě dokáže zvládnout. Teď má před sebou další životní výzvu. Sportovní lezení bude mít premiéru na olympijských hrách a Adam chce v Tokiu vylézt až na vrchol pro zlato.

Vyčnívá nad soupeři, protože má nejen obrovský talent, ale i neskutečné odhodlání zdolat skály dosud nepokořitelnými trasami. Zatímco všichni okolo něj si vybírají tu nejednoduší cestu, Adam Ondra se vydává naopak tou úplně nejtěžší. Tak jako v září 2017, kdy překonal v norském Flatangeru nejtěžší cestu světa Silence, s obtížností 9c.

„Baví mě jít úplně na maximum. Ten pocit, kdy cítíš, že už už padáš, ale nakonec rozhodne několik malinkatých detailů a nakonec z té skály nespadnu. Mnohokrát jsem pocítil, že jsme v háji a padám, ale nakonec jsem objevil malý trik, který mě udržel. Mé motto je se nikdy nevzdávat a bojovat dát,“ prozrazuje muž, který pro svou tělesnou konstituci dostal přezdívku pavoučí muž.

Probouzí skály k životu

Adam Ondra není jen pouze lezcem, ale i dobyvatelem. Dobyvatelem míst, která ostatní lezci zatratili, protože je obtížné se k nim dostat. Jen si představte, jaký musí být ten pocit, že se dotknete místa, na které ještě lidská ruka nikdy v historii nesáhla. Netušíte jaké to je? Adam to zná velice dobře.

Nikdy jsem nebyl naštvaný na lezení a nikdy jsem nepřemýšlel o tom, že bych s ním skončil.

„To, že je člověk v terénu, kde před tím nikdo nikdy nebyl, je pro mě objevování bílých míst na mapě. Dotýkám se na skalách chytů, kterých se ještě nikdy nikdo nedotknul. Když se pak člověk podívá na tu trasu lana a linii jištění karabin, tak dá do té skály tak trochu člověčiny a skála v mých očích ožije,“ popisuje skoro až poeticky Adam Ondra, jak probouzí skály k životu.

Zpět ale od romantických momentů k závodění. Může mít vůbec takto fenomenální lezec slabou stránku, jako má například komiksový hrdina Superman v podobě zeleného krystalu Kryptonitu, který omezuje jeho super schopnosti? Samotný Adam Ondra si myslí, že jeho slabinou jsou častější pády.

Strach nikdy nic nezlepší

„Je ale důležité se z toho poučit a vrátit se ještě silnější.“ Navíc pádů se vůbec nebojí. Ví, že má dobré jištění a hlavně se drží hesla, že strach nikdy nic nezlepší. Navíc adrenalin má hodně rád. Užije si ho ale už pouze při lezení na skalách. „V podstatě je mi trochu líto, že na umělé stěně už ten adrenalin ani nezažívám,“ povzdechne si muž, který se už nemůže dočkat chvíle, až bude letos poprvé závodit na olympijských hrách. A v Tokiu si ten adrenalin určitě užije.

„Už když jsem začínal lézt, tak se o tom spekulovalo, kdy se dostane sportovní lezení do programu olympijských her. Musím přiznat, že to trvalo trochu déle, než jsem čekal, ale i tak, že si na ní nyní zalezu, je splnění dětského snu,“ vypráví Adam Ondra a nadšeně mu u toho září jeho velké hnědé oči.

Se stejným zápalem mluví i o tom, proč by lidé měli sportovní lezení na hrách v Tokiu sledovat. „Protože je to nejkrásnější sport na světě a i nejkomplexnější, kdy člověk musí ukázat všelijaké schopnosti,“ říká Adam Ondra a věří, že jeho schopnosti budou stačit na nejvyšší příčky.

Až v Japonsku zhasne olympijský plamen, nezhasne plamen odhodlání v Adamově srdci a hlavě. Už teď má v myšlenkách další projekt, kterým by překonal sám sebe. „Přemýšlím o projektech v obtížnosti 9c. Možná i v obtížnosti 9c +. To se teprve uvidí,“ usmívá se osmadvacetiletý muž, jehož životem je lezení.

„Nikdy jsem nebyl naštvaný na lezení a nikdy jsem nepřemýšlel o tom, že bych s ním skončil. Naopak lezení je pro mě lékem na různé životní problémy nebo strasti. Nemám sebemenší problém se motivovat k lezení. To je asi ten můj největší talent, který mi byl dán, že mě ta motivace nikdy neopustí a miluji ten sport, který dělám.“

Příběh Adama Ondry je o člověku, který si v životě nevybírá ty snazší, ale ani těžší cesty. On volí ty úplně nejtěžší cesty a ještě mu to přináší pocit štěstí a upokojení. Z každé drobné chyby se navíc okamžitě poučí a stává se ještě komplexnějším.